Alfa a omega - Třináctá komnata
od Nadporučík Lanna Lavi
Detaily logu
Jak dlouho už tomu bylo? Patnáct let? Patnáct let od doby, kdy poprvé vkročila na palubu hvězdné lodi, kdy vůbec poprvé zažila atmosféru kolektivu – soudržnosti, spolupráce a přátelství. Taková ta přátelství, která v ledasčem překračují rámec onoho půvabného slova. Taková, která se časem prohloubí, upevní se a přetrvají ať se děje cokoli. I kdyby se samotný vesmír měl zhroutit v příští minutě, odcházeli byste s vědomím, že tu byli lidé, vaši přátelé, jejichž nálady jste se naučili rozpoznávat, dobré kvality oceňovat, a ty špatné tolerovat a přizpůsobit se jim.
Lanna si toho byla moc dobře vědoma, přesto ji mrazilo v zádech při každém pomyšlení na příkaz k transferu, jenž odpočíval zákeřně na stole v její kajutě. Tak moc si zvykla na starou Freyju, že stále pociťovala neuvěřitelné zklamání ze svého odchodu, přestože se to stalo před více jak deseti lety. Pořád na sobě cítila Norkův pohled, který ji vyprovázel z pracovny. Bolestný a lítostný, přesto z něj ale nečišelo pohrdání. A pak tu byl pohled kapitánky Hayesové, taktéž odchovankyně Kaalova, z jehož lekcí si odnesla mnohé, včetně zkoumavého pohledu pod jehož tlakem jste měli dojem, že si vás prohlíží doslova skrz na skrz.
Proč jen někdo nedokázal pochopit, že nemá zájem, že nechce. Ačkoli ji manžel znal od prvního roku ve Flotile, stále se nedokázal přenést přes fakt, že ona nechce povýšení, že nechce velet. Jediné po čem opravdu toužila byla malá útulná strojovna s přátelským personálem a chápavým velením. A přestože lodě třídy Galaxy první dvě kriteria splňovat nemohla, cítila se na New Orleansu být doma, mezi svými.
Dokonce i na nové Freyje si zvykla. Se všemi těmi milými lidmi byla radost pracovat. Dokázali ji rozesmát, zaujmout, ale i zarmoutit. Vždyť jich tu tolik pamatovala z jejich předchozího společného umístění pod velením kapitána Kaala – Corvina, Veronicu, dokonce i ten sarkastický PZH se jí zdál nějak povědomý.
Teď se ale měla přesunout na další, vyšší pozici, ze které bude spoluvelet lodi skoro jako za starých časů. Měla dojem, že všechna ta léta, kdy se jí dařilo skrývat se před velením a odmítat povýšení a převelení, ji teď tvrdě dohnala. Že si ten reflektor z tisíců dalších vybral zrovna ji a hodlal ji přimět k nějakému, byť jen nepatrnému souhlasu, k pohybu, jenž by naznačoval, že s tím martyriem souhlasí.
Ona však stála nerozhodnutá, s pocity tak rozporuplnými, že ani největší existencionalista by se za ně nemusel stydět. Na Rhode Island se těšila, konečně mohla po kolika letech vidět dávného přítele. Konečně by měla malou skromnou loď, která by odpovídala jejím požadavkům. To byla ta světlá část, ovše v temnotě se skrýval strach z neznámého a hlavně dalšího odloučení. Vždyť její stáž na Freyje měla trvat jen něco přes rok – měla získat hodnost, praktické zkušenosti a pokračovat v kariéře – teď hrozilo, že Shaleva a Gil neuvidí přinejmenším další půl rok, a to ji tížilo ze všeho nejvíc.
A co potom roce? Sžije se s posádkou, konečně obnoví zaprášené přátelství s Davidem, a pak by se měla prostě vrátit na New Orleans? Předstírat jako by se nikdy nic nestalo a jednoduše zasednout do křesla prvního důstojníka? Ne. Bylo to moc ideální, moc krásné na to, aby to byla pravda, a ona nikdy nebyla příliš velký snílek. Držela se při zemi, ve světě reality jako ostatně každý dobrý inženýr. Měla ráda přesnost a jasnost, a představa, že by Flotila nechala manželský pár řídit jednu loď byla natolik utopická, že by se byla zasmála.
„Nadporučíku,“ přerušil silný proud myšlenek hlas drobounké leč schopně vyhlížející důstojnice, jejíž ukazováček se právě přibližoval k Lanninu rameni, což mohlo značit jen to, že se o navázání kontaktu pokouší už značnou chvíli.
„A-ano,“ zakoktala Lanna zmateně a pokusila se o omluvný úsměv, „kontrolovala jsem právě,“ rychle pohlédla na konzoli s otevřeným souborem diagnostik hlavního deflektoru, „poslední diagnostiky. Potřebujete něco?“
„Dokončili jsme kalibraci silového pole kolem warpjádra, jak nakázala komodor Forbesová,“ oznámila přesně a jasně důstojnice, „jsme připraveni ho vyzkoušet.“
„Výborně,“ přikývla Lanna, jejíž mozek se vracel z návštěvy sebe sama do operačního stavu, „uvidíme jaký zázrak nám na palubu přinesla.“
„Hayesová strojovně,“ zaznělo z reproduktorů.
Lanna následujíc svou důstojnici ke konzoli klepla do komunikátoru: „Tady Lavi, mluvte kapitáne.“
„Dorazíme na smluvené souřadnice za pár minut, jak jsme na tom se silovým polem.“
„Právě jsme skončili,“ odpověděla neutrálně Lanna a pokývla důstojnici, aby nová nastavení uvedla do provozu. Silové pole kolem warpjádra se aktivovalo vzápětí doprovázené typickým zabzučením.
„Odstínění jádra je plně funkční kapitáne,“ usmála se potěšeně kontrolujíce výstupní hodnoty pole.
„Rozumím,“ opáčila Hayesová spokojeně, „možná byste si měla dobalit, Lanno, kapitán Jackson bude určitě chtít svého prvního důstojníka na palubě co možná nejdříve. Hayesová konec.“
A bylo to tady. Hranice ze které nebylo návratu. Teď už nebyla šance couvnout. Před minutou, možná, teď, nikoli. Důstojnice jakoby vytušila rozpaky své nadřízené k ní opatrně přistoupila.
„Ráda jsem vás poznala, nadporučíku,“ řekla melodickým hlasem.
„Nápodobně, poručíku, nápodobně,“ odpověděla Lanna relativně klidně, přesto se nedokázala ubránit pohnutí, když dodávala: „Máte velení.“
* * *
Loď třídy Intrepid elegantně vyklouzla z warpu a zamířila k malému zářícímu objektu mezi tolika dalšími. Teprve při pohledu zpoza konzole bylo zřejmé, že to není další hvězda, ani planeta, ale loď.
„Vezměte nás k Rhode Islandu, Triss,“ pokývla kapitán Hayesová na navigační důstojníci, „poloviční impuls, pak se můžete jít také připravit k transportu.“
„Zdá se, že nás chtějí vykuchat, že?“ šeptl jí do ucha komandér Corvin, který si pohodlně hověl v křesle prvního důstojníka.
„Také si říkám,“ opáčila suše Janet, „nejdřív děláme kurýrní službu, pak máme na starosti logistiku, a teď si z nás personální dělá zlatý důl.“
„Příště bychom třeba mohli prodávat náhradní díly,“ prohodil kousavě Corvin a zahleděl se na siluetu Rhode Islandu, ke kterému se jistojistě přibližovali.
„Kapitán Jackson nás volá, madam,“ oznámil operační důstojník opatrně. Na palubě byl relativně nový, ale starší důstojníci ho už upozornili na to, že není radno přerušovat kapitána a prvního důstojníka v jejich vzájemné konverzaci, není-li to opravdu nutné.
K jeho neuvěřitělnému štěstí Janet Hayesová vstala z křesla a přikývla: „Přepojte mi kapitána do mé pracovny, praporčíku.“
Pak se ještě s těžkým pohledem obrátila na Corvina: „Vyprovoďte Lannu se vší parádou, komandére. Mám dojem, že ani ona není z těch personálních čachrů zrovna dvakrát nadšená.“
od Nadporučík Lanna Lavi
Detaily logu
| Název | Třináctá komnata | |
| Autor | Nadporučík Lanna Lavi | |
| Vloženo | 20. 2. 2010 v 19:33 | |
| Lokace | USS Freyja C - můstek, strojovna | |
| Čas | současnost |
Lanna si toho byla moc dobře vědoma, přesto ji mrazilo v zádech při každém pomyšlení na příkaz k transferu, jenž odpočíval zákeřně na stole v její kajutě. Tak moc si zvykla na starou Freyju, že stále pociťovala neuvěřitelné zklamání ze svého odchodu, přestože se to stalo před více jak deseti lety. Pořád na sobě cítila Norkův pohled, který ji vyprovázel z pracovny. Bolestný a lítostný, přesto z něj ale nečišelo pohrdání. A pak tu byl pohled kapitánky Hayesové, taktéž odchovankyně Kaalova, z jehož lekcí si odnesla mnohé, včetně zkoumavého pohledu pod jehož tlakem jste měli dojem, že si vás prohlíží doslova skrz na skrz.
Proč jen někdo nedokázal pochopit, že nemá zájem, že nechce. Ačkoli ji manžel znal od prvního roku ve Flotile, stále se nedokázal přenést přes fakt, že ona nechce povýšení, že nechce velet. Jediné po čem opravdu toužila byla malá útulná strojovna s přátelským personálem a chápavým velením. A přestože lodě třídy Galaxy první dvě kriteria splňovat nemohla, cítila se na New Orleansu být doma, mezi svými.
Dokonce i na nové Freyje si zvykla. Se všemi těmi milými lidmi byla radost pracovat. Dokázali ji rozesmát, zaujmout, ale i zarmoutit. Vždyť jich tu tolik pamatovala z jejich předchozího společného umístění pod velením kapitána Kaala – Corvina, Veronicu, dokonce i ten sarkastický PZH se jí zdál nějak povědomý.
Teď se ale měla přesunout na další, vyšší pozici, ze které bude spoluvelet lodi skoro jako za starých časů. Měla dojem, že všechna ta léta, kdy se jí dařilo skrývat se před velením a odmítat povýšení a převelení, ji teď tvrdě dohnala. Že si ten reflektor z tisíců dalších vybral zrovna ji a hodlal ji přimět k nějakému, byť jen nepatrnému souhlasu, k pohybu, jenž by naznačoval, že s tím martyriem souhlasí.
Ona však stála nerozhodnutá, s pocity tak rozporuplnými, že ani největší existencionalista by se za ně nemusel stydět. Na Rhode Island se těšila, konečně mohla po kolika letech vidět dávného přítele. Konečně by měla malou skromnou loď, která by odpovídala jejím požadavkům. To byla ta světlá část, ovše v temnotě se skrýval strach z neznámého a hlavně dalšího odloučení. Vždyť její stáž na Freyje měla trvat jen něco přes rok – měla získat hodnost, praktické zkušenosti a pokračovat v kariéře – teď hrozilo, že Shaleva a Gil neuvidí přinejmenším další půl rok, a to ji tížilo ze všeho nejvíc.
A co potom roce? Sžije se s posádkou, konečně obnoví zaprášené přátelství s Davidem, a pak by se měla prostě vrátit na New Orleans? Předstírat jako by se nikdy nic nestalo a jednoduše zasednout do křesla prvního důstojníka? Ne. Bylo to moc ideální, moc krásné na to, aby to byla pravda, a ona nikdy nebyla příliš velký snílek. Držela se při zemi, ve světě reality jako ostatně každý dobrý inženýr. Měla ráda přesnost a jasnost, a představa, že by Flotila nechala manželský pár řídit jednu loď byla natolik utopická, že by se byla zasmála.
„Nadporučíku,“ přerušil silný proud myšlenek hlas drobounké leč schopně vyhlížející důstojnice, jejíž ukazováček se právě přibližoval k Lanninu rameni, což mohlo značit jen to, že se o navázání kontaktu pokouší už značnou chvíli.
„A-ano,“ zakoktala Lanna zmateně a pokusila se o omluvný úsměv, „kontrolovala jsem právě,“ rychle pohlédla na konzoli s otevřeným souborem diagnostik hlavního deflektoru, „poslední diagnostiky. Potřebujete něco?“
„Dokončili jsme kalibraci silového pole kolem warpjádra, jak nakázala komodor Forbesová,“ oznámila přesně a jasně důstojnice, „jsme připraveni ho vyzkoušet.“
„Výborně,“ přikývla Lanna, jejíž mozek se vracel z návštěvy sebe sama do operačního stavu, „uvidíme jaký zázrak nám na palubu přinesla.“
„Hayesová strojovně,“ zaznělo z reproduktorů.
Lanna následujíc svou důstojnici ke konzoli klepla do komunikátoru: „Tady Lavi, mluvte kapitáne.“
„Dorazíme na smluvené souřadnice za pár minut, jak jsme na tom se silovým polem.“
„Právě jsme skončili,“ odpověděla neutrálně Lanna a pokývla důstojnici, aby nová nastavení uvedla do provozu. Silové pole kolem warpjádra se aktivovalo vzápětí doprovázené typickým zabzučením.
„Odstínění jádra je plně funkční kapitáne,“ usmála se potěšeně kontrolujíce výstupní hodnoty pole.
„Rozumím,“ opáčila Hayesová spokojeně, „možná byste si měla dobalit, Lanno, kapitán Jackson bude určitě chtít svého prvního důstojníka na palubě co možná nejdříve. Hayesová konec.“
A bylo to tady. Hranice ze které nebylo návratu. Teď už nebyla šance couvnout. Před minutou, možná, teď, nikoli. Důstojnice jakoby vytušila rozpaky své nadřízené k ní opatrně přistoupila.
„Ráda jsem vás poznala, nadporučíku,“ řekla melodickým hlasem.
„Nápodobně, poručíku, nápodobně,“ odpověděla Lanna relativně klidně, přesto se nedokázala ubránit pohnutí, když dodávala: „Máte velení.“
Loď třídy Intrepid elegantně vyklouzla z warpu a zamířila k malému zářícímu objektu mezi tolika dalšími. Teprve při pohledu zpoza konzole bylo zřejmé, že to není další hvězda, ani planeta, ale loď.
„Vezměte nás k Rhode Islandu, Triss,“ pokývla kapitán Hayesová na navigační důstojníci, „poloviční impuls, pak se můžete jít také připravit k transportu.“
„Zdá se, že nás chtějí vykuchat, že?“ šeptl jí do ucha komandér Corvin, který si pohodlně hověl v křesle prvního důstojníka.
„Také si říkám,“ opáčila suše Janet, „nejdřív děláme kurýrní službu, pak máme na starosti logistiku, a teď si z nás personální dělá zlatý důl.“
„Příště bychom třeba mohli prodávat náhradní díly,“ prohodil kousavě Corvin a zahleděl se na siluetu Rhode Islandu, ke kterému se jistojistě přibližovali.
„Kapitán Jackson nás volá, madam,“ oznámil operační důstojník opatrně. Na palubě byl relativně nový, ale starší důstojníci ho už upozornili na to, že není radno přerušovat kapitána a prvního důstojníka v jejich vzájemné konverzaci, není-li to opravdu nutné.
K jeho neuvěřitělnému štěstí Janet Hayesová vstala z křesla a přikývla: „Přepojte mi kapitána do mé pracovny, praporčíku.“
Pak se ještě s těžkým pohledem obrátila na Corvina: „Vyprovoďte Lannu se vší parádou, komandére. Mám dojem, že ani ona není z těch personálních čachrů zrovna dvakrát nadšená.“